Talk | Matěj Hájek

„Better broken arm than broken spirit“ zní motto sochaře Matěje Hájka a jeho studia SKULL. Opouštění komfortní zóny je Matějovým tvůrčím nutkáním – ať už jde o kritické intervence (nejen) skupiny Ztohoven, o podobu dětských hřišť, kterým věnoval dokonce disertaci, nebo o realizaci náročných uměleckých objektů. Dobrodružství na hranicích možného přinesla i realizace skleněné plastiky Meandr, zavěšené nad bazénem rezidence Vanguard.

„Pokud se pouštíš do něčeho, co je na hraně, potřebuješ mít partnera, který jde do toho s tebou. Tady to byl v první řadě klient, který mě nechal bez předchozích zkušeností vytvořit čtyřmetrovou plastiku visící lidem nad hlavou,“ komentuje Matěj s úsměvem vznik svého prvního takto rozměrného díla ve skle, vytvořeného spolu s technology TGK pod záštitou Lasvit Fusion.

Rezidence Vanguard, na středoevropské poměry odvážně revitalizovaná industriální budova, přináší v nejlepším slova smyslu extrémní zážitky od podzemí až po střechu. Z nejvyšších pater, kde studio SKULL navrhlo ikonický loft celé rezidence, se otevírají výhledy připomínající idylické nekonečno holandských krajinomaleb. Právě rozlehlá krajina údolí Vltavy je předobrazem Matějova reliéfu Meandr. „K Vltavě a řekám vůbec mám hluboký vztah. Konkrétně tento meandr vedoucí od Zbraslavi k Braníku je moje oblíbená pasáž, zajímavá svojí krajinně-sochařskou kvalitou,“ přibližuje svou celoživotní inspiraci.

Spa, do kterého byl reliéf navrhnut, se naopak nachází – podobně jako řečiště – pod zemí. Tomuto specifickému prostoru původního bunkru přiznali architekti studia OOOOX, kteří Matěje ke spolupráci oslovili, veškerou brutalistní surovost betonového skeletu. Při návrhu vedla sochaře představa postapokalyptické vize, vzpomínka, jak to na zemi vypadalo. „Taková imaginace může být tísnivá, a i přesto v sobě nést jiskřivou krásu. Důležitá byla síla toho pnutí přenést velkou krajinu do uzavřené jeskyně – bunkru,“ vysvětluje svůj záměr.

Geologii a topografii krajiny považuje Matěj za silné sochařské téma. „Řeka krajinu modeluje a přitom odhaluje její vrstvy a právě toto zviditelnění neviditelného se stalo mým hlavním motivem.“ Převedení vize do skleněného reliéfu ovšem vyžadovalo řadu náročných experimentů.

Na vzorkování materiálů a postupů spolupracoval nejprve s Kolektivem, dílo nakonec úspěšně realizoval s technology TGK pod záštitou Lasvit Fusion. Lehané sklo, které kombinovalo frity (drcené sklo) a celé desky materiálu Bullseye, ladili tak, aby prolínání jednotlivých složek evokovalo 3D efektem geologický řez.

Představu o realizaci reliéfu předala technologům nejlépe akvarelová skica. „To, co bylo mým prostředkem k vyjádření, četl technolog Jaroslav Černý z TGK jako doslovný návod pro efekt, kterého chceme společně dosáhnout.“ Vzorek celé jedné desky nakonec ukázal, že strana v otisku formy má výraznější detail, a reliéf jsme tak přemodelovali invertně.

Ačkoli se pro lehané sklo používají u tak rozměrných objektů strojově frézované formy, Matěj si je připravoval ručně. „V kresbě je určitá nepravidelnost, která dílu dává organičnost a živost, a ta by se strojově otupila. Přenesl jsem si bodovou síť topografické situace do dílků 10 × 10 cm a ručně jsem tak vyskládal kostičku po kostičce celou plastiku. Dodržení topografické sítě mi zaručilo, že jednotlivé části svými vrstvami skutečně navazují,“ přibližuje časově náročnou a precizní výrobu forem.

Dynamický vztah mezi umělcem a technologem popisuje jako neustálý dialog mezi chtěným a možným. „Technolog ti pomáhá udržet návrh v realitě, zná hranice materiálu – kdy už praskne, kdy podlehne teplotnímu šoku. Nemůžeš mít čistě autorskou ambici, aniž bys respektoval technologické mantinely. Na druhou stranu je důležité najít partnera, který má odvahu říct: To by možná šlo.“ A jak mu bylo přiznáno po úspěšném dokončení díla, některé detaily na hraně technologické únosnosti skutečně byly.

Původní technologické úvahy však byly daleko náročnější. Efektu prolínání geologických vrstev či mísení čisté a kalné vody chtěl Matěj dosáhnout fúzí čirého a čedičového skla. K této technologii, pro kterou podle jeho slov chyběl dostatek zkušeností, prostředků a možná i odvahy, by se však jednou rád vrátil. „Je to taková sochařská obsese jít do krajnosti možností. A nejen moje – vidíte ji i v barokních sochách,“ vysvětluje ambice sochařů.

Zkušenosti s technologií skla v umělecké tvorbě každopádně posouvá dále. Aktuálně v návrhu modelu samostatně stojícího objektu s krajinným reliéfem, kde lehané sklo kombinuje s neonovým světelným zdrojem. „Skleněné objekty jsou pro mě atraktivním tématem, zároveň však patří do kategorie top luxury a ta si u nás teprve buduje klientelu,“ uzavírá připomínkou finanční náročnosti, která ke sklu prostě patří.